Historie

Krásné jsou procházky mšeckými lesy. Jednou z nejhezčích je vycházka ke kostelíku Svaté Trojice. Prostý jednoduchý kostelík stojí na samém konci táhlého ostrohu a je od něho nádherný pohled do kraje (dnes již zakrytý vzrostlým porostem-pozn.). U paty vrchu se tulí vesnice Srbeč. V malebném údolí, jehož svahy jsou lemovány lesy, probleskují rybníky. V dáli jsou vidět Hřešíce a za nimi Pozdeň. Každým rokem v máji se tu odbývala slavná pouť, na kterou přicházeli lidé ze širokého okolí. Po jejím skončení se sousedé sešli v některém z hostinců, aby spolu poklábosili a sdělili si novinky. Řeč přišla i na to, proč byl na tak odlehlém místě kostelík postaven…V 16. století koupil Srbeč pan Adam Hruška z Března, který se usadil se svou početnou rodinou v úhledném zámečku na okraji vsi. V téže době, asi čtvrt hodiny chůze od vsi směrem ke Bdínu, klapal pod svahem vesele mlýn, nazývaný V Hájku. Nejstarší mlynářova dcerka Johanka vyrostla v děvče neobyčejné krásy. Dlouhé světlé vlasy vroubily jemný obličej a oči modré jako len se usmívaly na každého tak mile, že jim nebylo možno odolat. Když se vystrojila do bílých šatů, podobala se andělu.Jednou přišla do mlýna V Hájku stará cikánka. „Nechte si hádat z ruky,“ žadonila. Nechtěli, cikánky se báli a mlynářka ji honem obdarovala, aby se jí zbavila. Cikánka ale byla neodbytná. Obrátila se k Johance a pravila: „Ukaž mi svou dlaň, děvenko, povím ti, co tě čeká.“ Johanka tedy nastavila svou dlaň. Stařena chvíli prohlížela rýhy na ruce a usmívala se. „Najdeš velkou lásku, děvče. Takovou, jaká se jen málokdy nachází.“ Najednou se ale cikánka zarazila, jako by se něčeho polekala, a pustila Johančinu dlaň. „Proboha, ta láska tě ale zabije,“ vyhrkla. Rychle poděkovala a odešla ze mlýna. Jak dny ubíhaly, na Cikánčinu věštbu se rychle zapomnělo.Johanka byla veselá, pracovitá a stále krásnější, a tak nebylo divu, že se za ní chlapci jen otáčeli. zvláště jednomu z nich padla do oka. Prokop, jediný syn srbečského hostinského, se stále snažil získat její přízeň. Jeho rodiče i její byli s volbou spokojeni, a tak se všeobecně mělo za to, že se z Johanky brzy stane paní hostinská.Pan Adam Hruška měl nejstaršího syna Jindřicha v Praze na studiích. Jednou o vagacích zavítal Jindřich k rodičům do Srbče a objevil se s nimi v kostele Svatého Jakuba. Toho dne stála Johanka ve svých bílých šatech a s lehoučkým závojem ve vlasech u mariánského oltáře jako družička. Jindřich se s obdivem díval celou mši jenom na ni. Nikdy ještě neviděl tak krásné děvče. Když konečně mše skončila, jejich zraky se setkaly. Oba se začervenali. Johanka se vyhnula Prokopovi, který na ni před kostelem čekal, a rychle se vydala k domova. Jindřich by se nejraději rozeběhl za ní, ale musel jít s rodiči. Vyptal se ale sluhy, kdože je to krásné děvče.

Nazítří, hned zrána, se vydal mladík nepozorován k hájeckému mlýnu. Schoval se za strom a čekal, zda Johanka vyjde ven. Měl štěstí. Zanedlouho se otevřely dveře a Johanka již v prostých šatech, ale neméně krásná, s košíkem v ruce vykročila ke vsi na nákup. Jindřich jí zastoupil cestu: „Celou noc jsem myslil jen na tebe, Johanko. Smím tě doprovodit?“ Dívka se zapýřila radostí, ale mladíkův doprovod odmítla. „Ne, prosím Vás, nehodí se, aby mne takový urozený pán doprovázel. Zbytečně by z toho byly řeči.“

„Jaký já jsem pán, Johanko? Jsem jen obyčejný student a několik slovíček byste se mnou snad mohla ztratit, nejsem-li Vám protivný. Moc prosím!“ Johanka se zamyslila a odpověděla: „Odpoledne půjdu do lesa na maliny. Počkejte na mne na lesní cestě nad naším mlýnem.“

A tak se ti dva sešli a zamilovali se do sebe. Po první schůzce následovaly další. Chodili spolu po lesních pěšinách, svěřovali se jeden druhému se svými radostmi i starostmi a nemyslili na nic jiného než na sebe. Byla to pro ně nádherná doba a čím dál tím víc si byli dražší.

Prokopovi z hostince se Johanka vyhýbala, jak jen mohla. Nešťastný mládenec brzy pochopil, že se s Johankou stala změna. Byla ještě hezčí než dříve, ale její oči zvážněly. Když jí vyčítal, že se mu vyhýbá, odpověděla: „Prokope, nemysli si na mne, my se k sobě nehodíme!“

Zoufalý chlapec začal Johanku tajná sledovat a brzy poznal, kdo je jeho sokem. Rudý žárlivostí se rozeběhl na zámek l: pan Adamu Hruškoví. Řek1 mu o své lásce k Johance, o tom, že se rodiče již dohodli na jejich sňatku a Jindřich jim chce vše překazit. Pak odjede do Prahy a na děvče určitě zapomene. Pan Adam mu slíbil, že synovi domluví. Ale narazil na odbor. Jindřich se přiznal, že Johanku miluje a že se s ní hodlá po studiích oženit. Adam Hruška se rozlítil a přísně mu zakázal s děvčetem mluvit. Co však jsou platné všechny zákazy, když mladá srdce spojuje láska. Ta nezná žádných překážek.

A tak i Jindřich a Johanka nedbali na domluvy a zákazy a scházeli se tajně dál. Jenom místa svých schůzek měnili. Nejraději ale chodili na kopec nad Srbčí, tam, kde dnes stojí kostelík Svaté Trojice. I když byli velmi opatrní, žárlivý Prokop jejich úkryt zase našel a hned běžel žalovat panu Hruškoví na zámek. Ten nejprve nevěřil, že by Jindřich porušil jeho příkaz, ale na Prokopovo naléhání se rozhodl sám o jeho slovech přesvědčit. Přehodil si přes rameno pušku a doma řekl, že jde na lov. Vyšplhal na vršek a schoval se poblíž místa, které mu Prokop přesně popsal.

Sotva se ukryl do smrčiny, přišli milenci. Johanka prosila Jindřicha, aby ji už dál nevyhledával, že stejně ví, že jeho otec nikdy nedovolí, aby se, stala jeho ženou. Jindřich ji objal a řekl: „Nemluv tak, moje milá. Přísahám ti, že od tebe nikdy neupustím a postavím se třeba i otci!“ „Co to povídáš?“ vyskočil ze své skrýše pan Adam. „To tě raději zastřelím, než aby sis vzal tahovou nuzotu!“ Třásl se zlostí a namířil na syna pušku. Chtěl ho jenom postrašit, ale neuvědomil si, že je ručnice nabitá ostrými patronami. Zahřměl výstřel a z hlavně vyšlehl plamen. Kulka prolétla objímajícími se těly. Oba milenci padli do trávy. Byli mrtví.

Adam hruška nad nimi stál jako zkamenělý. Nemohl uvěřit, že svou prchlivostí zmařil dva mladá životy. Z nedalekého křoví, vyběhl i Prokop. Klekl si k Johance, budil ji, volal nejněžnějšími jmény – marně. Proroctví staré cikánky se naplnilo.

Zlomený otec dal potom milence pohřbít na tom místě, kde zemřeli, a nad jejich společným hrobem nechal postavit kostelík. Událost jím tak otřásla, že těžce onemocněl a po krátkém čase zemřel. Nešťastný Prokop zmizel z kraje. Oblékl roucho kajícníka a vydal se na pouť do Svaté země, aby si tu vyprosil odpuštění…

Po čase se objevil u kostelíka, který byl zasvěcen Svaté Trojici, poustevník. Nikdo z vesničanů netušil, že je to Prokop. Vyžádal si na novém majiteli Srbče, panu Matyáši ze Štampachu, dovolení, aby směl u kostelíka postavit poustevnu a zvonit k motlitbám. Bylo mu vyhověno. A tak zde v pokoře dožil svá léta.

Osrbečském poustevníkovi se dochovala ještě jedna legenda, odlišná od té předcházející. Poblíž kostelíky Svaté Trojice nad Srbčí stávala malá dřevěná chaloupka a v ní bydlel poustevník. Většinu času trávil v nábožném rozjímání a modlitbách. Každý den ráno, v poledne a večer v kostelíku zvonil k modlitbě. Jasný hlas zvonku bylo slyšet do údolí, v němž se rozkládá Srbeč, a bylo-li klidno, i do dalekého okolí.Poustevník sbíral léčivé rostliny, z nichž vařil různé odvary a vyráběl masti, a tak pomáhal lidem ve vesnicích, když k němu přišli požádat o radu. Dovedl ale i jiné věci. V mnohých sporech rozřešil nemožné, dovedl usmířit i rozhněvané. Byl živ z toho, co mu dobří lidé darovali, nikdy ale od nikoho nevzal peníze. Pro vodu si chodil do stráně do malé studánky skryté mezi kapradím. Lidé ho měli velice rádi a pro jeho moudrost a zbožnost mu říkali Svatý nuž. Nikdy by je bylo nenapadlo, že se s ním budou muset jednoho dne rozloučit.A přece se tak stalo. Když se ujal vlády v zemi císař Josef II., vydal nařízení, podle něhož byly zrušeny kláštery a poustevny. A tam musel i Svatý muž opustit poustevnu nad Srbčí a lidé se s ním s pláčem loučili. Netrvalo dlouho a v chalupách se začalo vyprávět, že poustevník byl sám bývalý hrabě Kolovrat, který svlékl šlechtický kabát, oblékl šat poustevníka a usadit se ve skromném stavení. Před tím nechal na kopci postavit kostelík, aby se kál a prosil boha za odpuštění hrozného činu, kterého se dopustil, když k smrti ubodal svého syna a jeho selskou milenku.

„V chalupách se začalo vyprávět, že poustevník byl sám hrabě Kolovrat, který svlékl šlechtický kabát, oblékl šat poustevníka a usadil se ve skromném stavení.“

Obyvatelé Podlesí to neměli s hastrmany nikdy jednoduché. Dodnes si v srbečské hospodě sousedé u žejdlíku piva vyprávějí, jak vodník z Dubového rybníka „vypekl“ známého krajánka.Kdysi se toulal v Podlesí známý vandrovní, kterému nikdo neřekl jinak než Vendafláma. Byl to v jádru hodný a neškodný člověk, který si sem tam přivydělal nějaký ten krejcar štípáním dřeva po chalupách, česáním chmele nebo při žních. Vyznal se v bylinách a koření, a protože nikomu neškodil, byl v Podlesí trpěnou osobou.Jednou se Vendafláma šoural s košíkem puškvorce po cestě k Pozdni. Těšil se, že za něj dostane čarovný nápoj, který v zimě zahřeje a v létě ochladí. „Ale cože je ten prachmilionslý košík dneska tak těžký?“ říkal si sám pro sebe tulák. „To mi asi slábne tělo. No, jen chviličku počkej, hned dostaneš medicínu, která tě posílí,“ brblal dál. Když už byl košík k netmelení, postavil ho Vendafláma na silnici a chystal se do něj kopnout. Ale v tom okamžiku z koše vyskočil hastrman, poklonil se, poděkoval za nesení a upaloval do Dubového rybníka, který byl nedaleko.“Až tě, ty hadrlumpe, dostanu do klepet, natáhnu ti uši, jako natahuje pan Kytka struny na base,“ hrozil za ním rozzlobený Vendafláma. Hastrman se ale jen zasmál a ještě než se ponořil u čepu do vody, křikl na vandrovního: „Jen moc nevyhrožuj, nebo tě utopím jako štěně!“

(Podle knihy Příběhy a pověsti z Novostrašecka autora Tomáše Bednaříka sestavil Kapa)

Autor: Ing. Lumír Brabec, Srbeč 75, e-mail: Brabec.L@seznam.cz

Že naše vesnice leží v centru chmelařské oblasti Rakovník – Louny je bezpochyby všem známo. Pěstování chmele má u nás staletou tradici. Ale že se u nás také vařilo pivo, to už tak známé není, to už nepamatují ani ti nejstarší občané obce. Ale je tomu skutečně tak. Pivovar u nás existoval, a to dokonce po historicky poměrně dlouhou dobu.

První zmínka o pivovarnictví v Srbči je z roku 1562, kdy majitelem panství byl Jetřich Reichl z Reichu. V tomto roce se připomíná sladovna, ale lze se domnívat, že u ní byl již i pivovar. Po úmrtí Jetřicha byla majitelkou jeho dcera Eva, která jako věno přinesla Srbeč svému druhému manželovi Matyáši Štampachovi ze Štampachu, který Srbeč v roce 1584 připojil k panství Mšec. Původní pivovar se nacházel u rybníka (dnes koupaliště) asi v místě domu čp.3. Na stráni nad ním měly být pivovarské sklepy. Mšecké panství bylo po konfiskaci v roce 1621, prodáno Vratislavovi z Fürstenberka. Na panství byly v té době dva pivovary; a jelikož Srbeč byla podřízena městečku Mšec, byl pivovar v Srbči zrušen. Další zmínka je až z tereziánského katastru z poloviny 18. století, kde se uvádí, že pivovar ročně vystavoval okolo 1 700 hl piva. Nelze ale zjistit, jestli pivovar byl v Srbči nebo v Mšeci. V roce 1811 městečko Mšec vyhořelo a v listině ztrát je uváděn i vrchnostenský pivovar. Pivovar již nebyl obnoven, a výroba se přenesla do Srbče, do areálu hospodářského dvora, dnes čp. 39. V sedmdesátých letech 19.století vystavoval tento regionální, ale významný ruční pivovárek okolo 4 000 hl ročně, a zaujímal na schwarzenberském panství nezastupitelnou úlohu. Podle dostupných informací byl sklep pivovaru mimo jeho budovu – uvádí se, že vystavené pivo se odváželo do „skalního sklepa“. S ohledem na geologické poměry v obci se jako nejpravděpodobnější lokalita nabízí dosud zachovalý sklep na konci Kozí ulice, za domem čp. 49 Tento sklep je celý vytesán v pískovcové skále a na běžné poměry je i dost velký. Dříve býval volně přístupný, ale nyní je soukromý a je uzamčen.

Srbečský pivovar byl zrušen v roce 1890, kdy jej zastoupil pivovar v Toužetíně, posléze pivovar v Lounech. Literatura uvádí, že sladovna se zachovala do dnešních dnů, pivovar byl zbořen. A dále že se zachovaly pouze sklepy a studna, kde se brala voda. Na místě pivovaru byla v roce 1892 postavena sušárna na chmel. Jako původní zdroj pitné vody pro pivovar a současně také pro hospodářský dvůr sloužila nejspíše studna, která se nachází mezi domy Mikovců a Fridrichů. V jejím místě bývala podle pamětníků původně studánka, ze které volně vytékala voda, ale později byl pramen podchycen studnou. Odtud bylo pravděpodobně vedeno dřevěné samospádné potrubí do zmíněného dvora. V minulosti tam stávala i kašna, která nejspíše byla touto vodou napájena a voda byla asi vedena i do pivovaru. Zbytky zmíněného dřevěného potrubí byly náhodně odkryty při budování obecní kanalizace v osmdesátých létech minulého století, v předpolí severozápadního rohu hospodářského dvora.

„Severní strana dvora – zbytky potrubí byly nalezeny v místě rohu budovy(garáže)“

„Studna v místě bývalé studánky. Nad ní pravděpodobně záchytná jímka.“

Zajímavé skutečnosti byly odhaleny také při demolici starého a zchátralého domu čp. 3, který stával vedle domu Jungů a Cífků (dříve Hiršalů). Dům byl odstraněn při výstavbě místního koupaliště, které vzniklo v prostoru původního rybníka. Při jeho bourání se v základech objevil velice prostorný, klenutý sklep, který pokračoval jižním směrem pod stráň. Klenba byla provedena z opuky a v patě byla tak široká, že do sklepa mohl zajet povoz. Příčně byl sklep rozdělen přepážkami s průjezdnými nikami. Do sklepa se dalo v té době zajít asi do hloubky 10 – 15 metrů, pak byl zával. Ve sklepě nebyly tehdy už žádné patrné stopy po původním zařízení. Podle sdělení pamětníků (p. Petrlík) měla být na konci sklepa údajně svislá šachta, kterou se sudy s pivem ze sklepa zdvihaly. Tomu by odpovídala i poloha závalu na konci sklepa.

„Pohled na místo domu čp.3 (proluka mezi garáží a opěrnou zdí vpravo),klenba        sklepa byla asi u paty osazených borovic“

„Pohled na místo domu čp.3 (proluka mezi garáží a opěrnou zdí vpravo),klenba        sklepa byla asi u paty osazených borovic“

Po stržení uvedeného domu byla přední část klenby prolomena a ústí zasypáno sutinami domu. Předpokládám, že pod sutinami zůstala část sklepa, myslím aspoň jedna sekce, zachována. Místo je nicméně v současné době nepřístupné.

Co se týče ostatních objektů, které nějak souvisely s vařením piva, i těch se lze dopátrat jen obtížně. Na místě pivovaru ve dvoře byla, jak bylo řečeno výše, postavena sušárna chmele, a i ta byla později zabudována do většího objetu – skladiště JZD. Její původní zdivo je ale v neomítnutých zdech dobře patrné. V západním průčelí budovy byly zachovány i vytápěcí pece sušárny. Také kašna na prostranství dvora zmizela. A tak zůstává nejlépe zachovalým objektem sklep na konci Kozí ulice. Jeho jednoznačnou příslušnost k objektům pivovaru, ale nelze z historických pramenů doložit, je nicméně pravděpodobná.

 „Jižní průčelí dvora – vstupní brána“

 „Pohled na hlavní budovu dvora (původně tvrz)“

„Pohled na štítovou zeď sušárny. Vytápěcí pece bývaly v pravé stěně, snad jsou jejich zbytky ještě dochovány.“

Prameny:
Publikace: Pavel Jákl, Encyklopedie pivovarů, nakl. LIBRI 2004
Osobní sdělení p. Drápely (www.pivety.com)
Ústní sdělení obyvatel Srbče

O historii Srbče se lze dočíst i na stránkách depositum.cz – digitalizované knihovny Katolické teologické fakulty University Karlovy. V této knihovně jsou volně přístupné digitalizované historické texty pro účely dalšího výzkumu. Publikované materiály jsou pro nekomerční účely volně šiřitelné. Informace o naší obci najdete v odkazu depositum.cz/knihovny/pamatky/strom.clanek.php?clanek=3239 v kapitole 20. Politický okres slanský (1904). Na tento odkaz upozornil pan Lumír Brabec, Srbeč,Brabec.L@seznam.cz .